Členové sdružení 

Sdružení má k 1. 1. 2012 celkem 11 členů.  Zde uvádíme rozhovory s některými z nich. 

Mgr. Lenka Malíčková, předsedkyně výboru sdružení

Zakládající členka sdružení Žebřík, od června 2007 zaměstnankyně sdružení, od listopadu 2008 předsedkyně výboru sdružení. Absolvent magisterského studia Sociální péče/pedagogika na Univerzitě Palackého v Olomouci. Členka sboru Slovo života Olomouc.

„Co mě vedlo k tomu věnovat se práci v Žebříku? Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, také proto jsem si ke studiu vybrala obor Sociální péče.  Spolu s dalšími lidmi, kteří měli stejný zájem, jsme potom založili občanské sdružení.

Člověk, který se ocitně v obtížné sociální situaci,  potřebuje  podporu ostatních.  Žebřík, o.s. chce být užitečný nástroj  pro takovou praktickou pomoc potřebným.

Moje motto je:  „Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme změnit celý svět pro jednoho člověka."

Mgr. Jana Filipiová, zakládající členka sdružení
Zakládající členka sdružení. Absolvovala obor Speciální pedagogika/český jazyk na Univerzitě Palackého v Olomouci, pracovala s dětmi se zdravotním postižením v Dětském Centru Topolany, ve Speciálně pedagogickém centru, v Ústavu sociální péče Nové Zámky, nyní působí jako učitelka na SOU Svatý Kopeček. Členka Apoštolské církve Prostějov. 

„Vystudovala jsem obor český jazyk, speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V době studií jsem jezdila jako vedoucí na tábory a letní rekreace pro děti a mladé lidi s postižením. Také jsem působila jako jedna z vedoucích Klubu invalidní mládeže, kde jsem se podílela na vytváření volnočasových aktivit pro mladé lidi s mentálním postižením. Tato činnost mne velice bavila a uspokojovala.

Po absolvování vysoké školy jsem byla půl roku jako dobrovolník v Německu, kde jsem mohla poznat práci v několika zařízeních pro mentálně postižené - Denní stacionář pro předškolní děti, Chráněné dílny. Nejdelší dobu jsem pracovala v Ústavu sociální péče pro dospělé s kombinovaným postižením. Tento čas v zahraničí byl pro mne velice obohacující, mohla jsem poznat nové přístupy ke klientům a mnoho dalších zajímavých aktivit. 

Po návratu do České republiky jsem začala pracovat jako speciální pedagog ve Speciální škole – Odborném učilišti a Praktické škole v Olomouci – Topolanech. Jinou moji zkušeností je práce vychovatelky v Ústavu sociální péče a práce ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s kombinovaným postižením. Mým současným působištěm je Střední škola (pro smyslově, tělesně i mentálně postižené) na Svatém Kopečku u Olomouce. 

V rámci mé učitelské praxe se denně setkávám s mladými lidmi, kteří stojí na prahu dospělosti a rozhodují se, co budou ve svém životě dělat. Vím, jak je důležité či přímo nezbytné začleňovat mladé lidi s postižením do společnosti a do pracovního procesu, protože každý se potřebuje cítit užitečný a přijatý svým okolím. Mentálně postižení potřebují právě v této etapě života naši pomoc. Občanské sdružení Žebřík mi dává prostor pomáhat postiženým lidem s jejich konkrétními starostmi. Pomoci jim nacházet každý den smysl života a také smysluplné naplnění volného času.“ 

Mgr. Jana Rozehnalová, zakládající členka sdružení, vedoucí Centra podpory cizinců

Narozená v roce 1972 v Děčíně. V roce 1994 ukončila bakalářské studium Sociálního managementu na Slezské univerzitě v Karviné a v roce 2007 navazující magisterské studium Sociální politiky a sociální práce se zaměřením na personální řízení na Masarykově univerzitě v Brně. Mezi oběma školami se věnovala péči o své tři dcery. Za své profesní zaměření si zvolila sociální práci s menšinami, čemuž se také věnovala v obou svých diplomových pracích (1994 - Problematika vzdělávání romské mládeže a její příprava na povolání, 2007 – Legální pracovní migrace Ukrajinců na Prostějovsko a jejich sociální integrace, dostupné na: www.is.muni.cz/th/143945/fss_m/ ). Nyní v rámci o. s. Žebřík rozvíjí projekt Informačního a poradenského střediska k podpoře integrace cizinců (více v sekci Naše činnost). Členka Apoštolské církve Prostějov.

„Celé dospívání jsem strávila hledáním smyslu života, od kterého by se mohla odvíjet moje rozhodnutí o klíčových životních krocích, které byly přede mnou. Hodně jsem četla a přemýšlela, zkusila podobně jako většina mladých kdeco, abych našla naplnění svého života, ale nic nebylo dostatečné, aby stálo za to pro to žít. Velmi mě oslovilo učení Ježíšovo, které jsem četla v biblických evangeliích, když mi bylo asi 17 let, ale nevěděla jsem, jak s ním prakticky naložit a tak jsem hledala dál – neúspěšně. Až o několik let později jsem poznala lidi, kteří ač moji vrstevníci, byli úplně jiní – plní pokoje, lásky, radosti. Šli proti větru, když na rovinu mluvili o své víře v Boha a bylo zřejmé, že si jsou jisti tím, co poznali, a že mají proč žít. Ukázali mi cestu k Bohu a já jsem přijala křesťanství. Můžu žít smířená s Bohem, svým Stvořitelem, On mi dává sílu překonávat všechny těžkosti života. Vím, že mě nikdy neopustí a vede můj život.

Přivedl mě také k přátelství s Tanjou, Ukrajinkou, která určitý čas pracovala v OP Prostějov jako švadlena. Také díky tomuto přátelství jsem se rozhodla věnovat se ve své magisterské diplomce lidem jako ona – imigrantům z Ukrajiny. Zjistila jsem, že tady žijí a pracují často v nelehkých podmínkách, daleko od domova, s nejistou budoucností, bez pomoci okolí. Není mi to jedno, proto jsem se rozhodla udělat něco, co cizincům alespoň částečně usnadní a zpříjemní život u nás a pomůže, pokud se rozhodnou usadit se tu natrvalo. O tom je projekt Informačního a poradenského střediska k podpoře integrace cizinců, který nyní rozvíjím v rámci občanského sdružení Žebřík.“


Ing. Jiří Burda

 Narozen v roce 1973 v Olomouci. V roce 1996 ukončil inženýrské studium na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze obor Radiotechnika. Od roku 1998 pracuje jako učitel odborných předmětů (elektrotechnika a výpočetní technika) na Vyšší odborné škole a Střední průmyslové škole lektrotechnické v Olomouci. Ve svém volném čase se věnuje práci s mládeží. Člen Církve bratrské v Prostějově.

"Během studia na střední škole jsem si uvědomil potřebu smyslu pro svůj život a od tohoto bodu začalo mé hledání. Hledal jsem v celé řadě

 oblastí lidské působnosti včetně filozofií a různých náboženství, ale nic nebylo to pravé, až v roce 1992 setkání s živým křesťanstvím. 

To, co mne na křesťanství nejvíce oslovilo, bylo působení Boha v lidských životech v historii, ale také v současnosti. Jak lidé, kteří se setkávají se vzkříšeným Ježíšem, zakoušejí odpuštění, milost, naději, pokoj - věci, které jsem sám prožil, když jsem Boha požádal o to, aby On sám narovnal můj život a naplnil ho smyslem. Tento Boží zásah do mého života nasměroval moji životní dráhu více k práci s lidmi a ovlivnil také volbu povolání.

V roce 2005 se splnil můj sen a to, že jsem se mohl účastnit cesty na východ, konkrétně na Ukrajinu. Jednalo se o výjezd, jehož cílem byla pomoc při organizaci křesťanského tábora pro ukrajinské děti. Během několika dnů strávených na Ukrajině jsem si mimo jiné uvědomil cenu kvalitního vzdělání pro člověka. 

V roce 2006 vznikla ze strany několika ukrajinských přátel (žijících v ČR) touha po kurzech práce na PC, které jsem vedl v prostorách Církve bratrské v Prostějově asi čtvrt roku. 

Od mého prvního výjezdu jsem Ukrajinu navštívil vícekrát. Bůh zvláštním způsobem člověka vede a tak mne také seznámil s krásnou a velice zvláštní ženou Sašou ukrajinského původu. V roce 2007, kdy jsme měli svatbu, se mi tak Ukrajina stala přímo osudnou :-) . Na základě svých zkušeností získaných na Ukrajině, ale především na základě kontaktů s ukrajinskou komunitou v Prostějově jsem přesvědčen o velkém smyslu vzniku našeho a podobných projektů.“

Oleksandra Burdová 
"Pocházím z města Rivne na západní Ukrajině, kde jsem strávila 20 let svého života. Svůj rodný kraj mám moc ráda. 

V roce 2000 se mne Bůh zvláštním způsobem dotknul. Uvědomila jsem si, že nežiji tak, jak On chce. Začala jsem navštěvovat klub mládeže v církvi, kde se mi velice líbilo. Cítila jsem tam přijetí a lásku. Po nějaké době jsem si uvědomila, že chci, aby celý můj život byl plný Boha, jeho naděje a lásky. V roce 2001 jsem přijala křest a stala jsem se členkou baptistické církve. Od té doby se věnuji práci s mládeží a dětmi.

Po ukončení jazykové střední školy (angličtina, němčina), jsem v roce 2005 přijela na necelý rok pracovat do České republiky. Práce skončila, já se vrátila zpátky na Ukrajinu, ale moje srdce zůstalo tady. Možná vás napadá otázka proč. Dám vám jednoduchou odpověď: žije tady ten nejlepší a nejkrásnější muž na světě , kterého Bůh přivedl do mého života. S Jirkou jsme měli svatbu na začátku léta 2007.

Po dobu necelého roku jsem tedy měla možnost na vlastní kůži zakusit, jak se žije Ukrajincům, kteří do ČR přijeli za prací. A to se také stalo důvodem, proč chci svůj čas věnovat práci v Centru podpory cizinců."

Mgr. Pavel Slepička 
Narozen v roce 1978 v Olomouci. V roce 2001 ukončil magisterské studium na Pedagogické Fakultě Univerzity Palackého, obor Český jazyk a Občanská výchova. Od roku 2001 vyučuje filosofii a základy práce s počítačem na Vyšší odborné škole sociální a teologické Dorkas v Olomouci. Již od studijních let spolupracoval s různými vydavatelstvími na tvorbě knih, především učebnic. Ve svém volném čase se věnuje biblistice, starověkým dějinám a kultuře, tvořivým volnočasovým aktivitám. Člen Apoštolské církve v Olomouci.

"Již na základní škole jsem se nespokojil s jednoduchými odpověďmi o původu světa a smyslu lidské existence. Začal jsem číst odbornou literaturu a pustil jsem se do soukromého studia základů evoluční teorie. Asi v roce 1992 jsem ve svém bádání dospěl k zásadním otázkám, na něž evoluční teorie nemohla dát uspokojivé odpovědi, navíc se mi hromadily argumenty dokazující rozporuplnost darwinistického pohledu na svět. 

Uvědomoval jsem si jakési „intelektuální vzduchoprázdno“, kdy evolucionistické argumenty nedokázaly dát pevný základ pro život a jiná, věrohodnější alternativa pro pohled na původ, směřování a smysl života, nebyla k dispozici. Tušil jsem tehdy, že křesťané to „vidí jinak“, ale nějaké mimorozumové náboženství, víra, duchovní prožitky a nevysvětlitelné zkušenosti s Bohem mi připadaly úplně mimo mísu. Náboženství jsem vnímal nejen jako zastaralý tradiční folklór nehodný uvažujícího člověka moderní doby, ale navíc věřit, že Bible - tisíce let stará knížka, by mohla z vědeckého hlediska obstát a podat přijatelné odpovědi, mi připadalo nemyslitelné.

Asi v 15 letech jsem se setkal s vysokoškolskými studenty, kteří Bibli brali naprosto vážně jako 100% věrohodnou a navíc plně inspirovanou Božím Duchem. To bylo pro mě hned několik paradoxů naráz: vzdělaní a mladí lidé s vysokou inteligencí věří, že je Bůh, že Bible je 100% pravdivá a navíc, že dokáže nejen poskytnout odpovědi na všechny „mé“ otázky, ale též kompletně proměnit celý můj život k lepšímu. Přišlo mi přinejmenším zajímavé, že Bůh existuje, ale navíc, že usiluje o osobní vztah s člověkem – i konkrétně se mnou. Rozhodl jsem se tedy prozkoumat, co je na tom všem pravdy a jestli je možné setkat se tedy s Bohem osobně. Po několika měsících jsem mohl zodpovědně říci, že i přes mnohé věci, kterým jsem nerozuměl, nenalézám v Bibli rozpory a protimluvy, dokonce i vědecké závěry biblická tvrzení plně podporovala. 

Zbývalo jediné: přijmout, že Bůh stojí o živý a osobní vztah. Tomu, kdo ho hledá celým srdcem, se dává poznat. Přijal jsem zvěst evangelia za svou a vydal svůj život Bohu. A opravdu. Za posledních 15 let mohu potvrdit, že Bůh jedná nejen v mém životě, ale i v životech všech lidí, kteří se rozhodli plně důvěřovat jeho slovu. Můj život je dlouhou řadou svědectví o tom, jak Bůh pracuje, odpovídá na otázky či modlitby, chrání, vyučuje, povzbuzuje … a rozvíjí opravdový, plný vztah s člověkem. Tenkrát záleželo jen na mě, jak na Jeho nabídku odpovím, odpověděl jsem ANO.

Jsem rád, když mohu pomoci lidem, kteří to potřebují. Během 9 let soukromého vyučování češtiny zaměřené spíše na žáky základních a středních škol jsem měl tu možnost pomáhat i několika cizincům s osvojováním si krásného, ale nelehkého českého jazyka. Tenkrát jsem netušil, že vznikne Centrum podpory cizinců. Současné kurzy vnímám nejen jako užitečné, ale, což je mnohem významnější, jako požehnané a v souladu s Boží vůlí. Jaký má Bůh plán pro tuto činnost, nyní možná vidím jen v obrysech, ale s jistotou vím, že se stará a že já se na Něj mohu spolehnout a s důvěrou jdu vstříc novým výzvám a dobrodružstvím.“

„Okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin. Blahoslavený člověk, kterýž doufá v něho.“ (Ž 34,8)